nakloniti dok. (3. mn. -í) 1. (co, †čeho) poněkud vychýlit z původní polohy, trochu sklonit; nachýlit: n. hlavu; n. ucho, přen. naslouchat, popřát sluchu někomu n. něčemu 2. řidč. (koho k čemu, čemu) vzbudit u někoho ochotu, náchylnost, sklon k něčemu; přimět, pohnout; (koho, co komu) učinit příznivým, získat něčí zájem, přízeň, náklonnost pro někoho: snažil se n. otce k mírnosti; je třeba ho n. našim záměrům; – doufala, že matku nakloní na svou stranu; svým chováním si všechny přátele naklonil; snad že i najdeš některého syna, jenž srdce tobě nakloní (Erb.); — nakloniti se dok. 1. mírně se sklonit; nachýlit se, shýbnout se, sklonit se: strom se stářím naklonil; naklonil se přes stůl, z okna 2. řidč. (k čemu) projevit s něčím souhlas, rozhodnout se pro něco; přiklonit se; (ke komu, *komu) věnovat přízeň; oblíbit si, zamilovat si (koho), přiklonit se: n. se k návrhu, k mínění, k smíru; – já jsem se nenaklonil ani k tobě, ani k němu; Potůček naklonil se mu (Dufalovi) zcela (Jir.) 3. (k čemu, kam) nabýt jiného směru, sklonu: všechno se naklonilo k dobrému; vítězství se nenaklonilo na žádnou stranu 4. kniž. (o čase) přiblížit se, nachýlit se, schýlit se (často též ke konci): naklonilo se už k ránu; den se naklonil; — med. nakláněti, nakláněti se, nakloňovati, nakloňovati se