nerv, -u m. (6. j. -u) (z lat.) 1. provázkovitý útvar jdoucí z míchy n. z mozku k jednotlivým orgánům těla a zprostředkovávající řízení a souhru jeho funkcí a projevů: správná životospráva posiluje nervy; otřes nervů; četba dráždící nervy vzrušující; zánět sedacího nervu; ♦ mít silné (slabé) nervy být odolný (neodolný) k dojmům ap.; vypověděly, povolily (slang. tečou) mu nervy ztratil vládu nad sebou; ztratit nervy neovládnout se; měl napjatý každý n. byl velmi vzrušen; hrdina každým nervem ve všem všudy; ob. jde mi to na nervy rozčiluje mě to; trhá mi to nervy silně mě to rozčiluje; anat. lícní, trojklaný, bloudivý n.; nervy mozkové, míšní, hlavové; hybné nervy 2. významná složka něčeho, hybná síla: hlavní třída je dopravním nervem města; závod je průmyslovým nervem celé oblasti *3. nadání, zaujetí, smysl pro něco: lidé s národohospodářským nervem; básnický n. Macharův (Šal.) 4. bot. žilka; → expr. zdrob. nervík, -u (6. j. -u, 6. mn. -cích), nervíček, -čku (6. mn. -čcích, -čkách) m.; — nervní, nervový v. t.