očistec, -tce m. 1. náb. místo n. stav, v kt. se podle katol. věrouky očišťuje duše od hříchů: modlitba za duše v o-i; vysvobodit dušičku z o-e 2. utrpení; místo utrpení n. okolnosti působící utrpení: projít o-em vleklé choroby; odbýt si, mít na zemi o.; jeho manželství je o.; přen. o. politický přestáli jsme si r. 1848 (Havl.)