oběť (†obět Zey.), -ti ž. (mn. 1., 4. -ti, 3. -tem, -tím, 6. -tech, -tích, 7. -ťmi, zast. -tmi) 1. náb. dar (osoba, zvíře, věc) zaslíbený božstvu a přinášený jako dík, oslava, prosba ap.: zabíjet o-i bohům; přinášet o-i na oltář bohů; (v křesťanském náb.) krvavá o. Nového zákona Kristova smrt na kříži; nekrvavá o. Nového zákona mše 2. náb. obřad, při kt. se slavnostně tento dar odevzdává: pohanské o-i; o. zápalná; (v křesťanském náb.) o. mše svaté 3. vůbec věc, které se někdo odříká v něčí prospěch, n. skutek, kt. pomáhá a prospívá druhému; odříkání se věcí ve prospěch druhého a nezištné konání skutků pro jiného: peněžní o.; nešetřit žádných o-í; být odhodlán ke každé o-i; přinést, podstoupit o. rodině, vlasti; povolání lékařské vyžaduje mnoho o-í 4. osoba, zvíře, věc, kt. si někdo vyhlédl, aby je zničil, n. kt. podléhají něčemu, co způsobuje jejich zhoubu, zkázu: padnout za o. lupičům; o. něčí msty; o. havárie, požáru, povodně; vyžádat si o-i na životech; o-i války, povolání; žert. hledal novou o. své výmluvnosti; → zdrob. *obítka (Čel.), expr. *obětička (Havl.), -y ž.