obecný příd. 1. jsoucí pro každého, pro všechny případy, všude rozšířený, všeho se týkající; všeobecný: o-é mínění; o-é dobro; o. prospěch; o-á platnost; o-á pracovní povinnost; vzbudit o-ou pozornost; uvést v o. posměch; zast. o-é prázdné ženy (Wint.) nevěstky; škol. o-á škola (dř.) první stupeň všeobecně vzdělávací školy, zprav. pětiletý; círk. církev o-á katolická; hud. o-á nota ustálený nápěv, jemuž lze podkládat různé texty; filos., log. o. pojem vztahující se na celý soubor stejnorodých jevů, obecnina; o. soud v kt. je subjektem obecný pojem vzatý v celém rozsahu; zool., bot. v četných názvech, např. chroust o.; čírka o-á; fazol o.; líska o-á; mateřídouška o-á; jaz. o-é podstatné jméno pojmenovávající jedince stejného druhu všeobecně, apelativum (op. vlastní); o-á čeština nadnářeční mluvená podoba národního jazyka užívaná v běžném dorozumívacím styku; její místní varianta v Čechách; o-á jazykověda, o. jazykozpyt vědecké zkoumání obecných otázek jazyka, řeči; mat. o-é číslo zapsané písmenem (op. určité); o-á rovnice s neurčitými koeficienty; práv. o-é právo platné pro celý stát; (hist. práv.) římské právo recipované v Evropě (na rozdíl od domácích práv jednotlivých národů); odb. o-é kovy hojně se vyskytující kovy používané v technické praxi (na rozdíl od tzv. drahých kovů) 2. (kdysi) neurozený, prostý: lid o. (Pal.); lidé původu o-ého (Jir.) *3. obvyklý, běžný: byl vyšinut z o-ch kolejí svých (Svob.) 4. zast. a nář. obecní: o-á studně (Preis.); o-á kuchyně (V. Mrš.); o-é dítě (R. Svob.); — zpodst. obecná, -é ž. (dř.) obecná škola: chlapec chodil ještě do o-é; byl ve třetí o-é; → přísl. obecně: je o. známo, že...; mluvil jen o. povšechně, všeobecně; o. slovanské slovo; o. český výraz obecné češtiny; → podst. obecnost v. t.