odštěpiti (†odštípiti Jg.) dok. (3. mn. -í) *1. (co) odštípnout 1: o. kůru 2. zř. (koho, co) oddělit, odloučit, odtrhnout: většina vojska byla odněho (pobořením mostu) odštěpena (Pal.); chem. odloučit z molekuly látky její část; — odštěpiti se (†odštípiti se) dok. řidč. 1. odštípnout se: větev se odštěpila od kmene (Vrba); přen. od štěpu rodinného se odštípil (Tyl) 2. oddělit se, odloučit se, odtrhnout se (zprav. od něj. celku): celé území se odštěpilo; jednotlivé vědy se odštěpily od filosofie; levice se odštěpila v samostatnou stranu; chem. zahřátím se chlorovodík odštěpí; — ned. odštěpovati, odštěpovati se