oficír, -a m. (z něm. driv. fr.) 1. zast. ob., dnes často hanl. důstojník: rakouští, esesáčtí o-ři; páni o-ři už nebudou cinkat na promenádě šavličkami; chodit jako ztrápený o. 2. hist. úředník, správce: o-ové školní; → expr. zdrob. oficírek, -rka m. (mn. 1. -rkové, -rci, 6. -rcích): nebyl to jen tak nějaký o.; — oficírský příd.: o-á uniforma; o-é chování; → přísl. oficírsky: o. sebevědomý