ohyb, -u m. (6. j. -u) 1. ohýbání, ohnutí: o. rostlin směrem ke slunci; fyz. (v mechanice) jev, kt. vzniká, působí-li na upevněné těleso síly snažící se je ohnout: pevnost v o-u; – o. světla, zvuku, elektronů difrakce 2. místo, kde se něco ohýbá; ohnutá, zahnutá část; zákrut, zatáčka; záhyb: o. silnice, řeky; loketní o.; – o. sukně