oprávněný příd. 1. mající oprávnění k něčemu: závod o. k výrobě lihu; být o-n vydávat vyhlášky; občané o-í volit; o-é užití zbraně; pošt. o. příjemce adresát n. osoba, kt. smí přijmout poštovní zásilku; práv. o. držitel věci kterému po právu věc náleží 2. odůvodněný, opodstatněný, ospravedlněný: o-á kritika; o-é podezření; o. požadavek; je o-á naděje, že...; → přísl. oprávněně: o. nabýt dědictví; o. doufat, čekat, že...; o. tvrdit; → podst. oprávněnost, -i ž.: o. rozhořčení; — v. též oprávniti