osten, -tnu m. 1. ostře špičatý výčnělek: bodavé, zraňující ostny bodliny; ostružiní plné ostnů; přen. kniž. ulomit slovům o. zeslabit jejich příkrost ap.; vycítit o. posměchu; promluvit s jemným ostnem v hlase s jemnou výčitkou, výtkou ap.; o. výčitky; o. nedůvěry zneklidňující pocit; o. v duši zůstal stále pociťovaná bolest; zool. rohovitý útvar (přeměněný chlup) zasazený v pokožce (např. u dikobraza, u ježka); tuhý ostrý paprsek ploutve (u někt. ryb), trn; pevná osa ptačího pera; bot. tuhý špičatý výrůstek na větvích, listech n. plodech (např. u růže, bodláku n. na tobolce durmanu), trn 2. zast. bodec (k pobízení dobytka): (muž) pobízel ostnem spřežení volů (Jir.); dosud přen. kniž. pobídka, vzpruha: o. ctižádosti; → zdrob. ostének, -nku (6. mn. -ncích), expr. *ostníček, -čku (Glaz.) m.