osvědčiti dok. (3. mn. -í, rozk. -dč, -dčte, řidč. -dči, -dčete) 1. (co) podat důkaz o něčem, dokázat něco skutkem; prokázat, dokázat, dosvědčit: o. svůj talent, schopnost; o. skutkem svou dobrou pověst 2. (co komu; co) dát najevo; ukázat, projevit, manifestovat: o. někomu své účastenství vyjádřit; o. vděčnost, oddanost; o. rozvahu, smysl pro humor 3. (též †osvědčiti se) řidč. (co) závazně prohlásit; potvrdit, stvrdit; ujistit (o čem): o. správnost něčeho; – osvědčil rodičům, že pilně studuje; zast. když jsme se osvědčili, že nebude naší vůlí, jestliže... (Jir.); — osvědčiti se dok. 1. (o osobě) prokázat náležitou zdatnost v práci, spolehlivost, se zdarem se uplatnit: o. se jako organizátor; i v novém místě se brzy všestranně osvědčil; práv. podmínečně odsouzený se osvědčil splnil podmínky podmíněného odsouzení 2. (o jevu, věci ap.) ukázat se, prokázat se jako správný, užitečný, spolehlivý: teorie se osvědčila; nové zařízení se osvědčilo