otec, otce m. (5. j. -če, 1. mn. -ové) 1. muž mající dítě, muž ve vztahu k svému dítěti: stát se otcem; o. a matka; jméno, dědictví po otci; starat se o někoho jako o. pečlivě; nevlastní o. manžel matky dítěte, které sám nezplodil; adoptivní o.; být po otci, být celý o. mít jeho podobu n. jeho vlastnosti; náb. (Bůh) O. první božská osoba v křesťanské věrouce; O. nebeský; zast. ob. otče nebeský (výraz citového hnutí): nář. křestní (sloven. krstný) o. kmotr 2. fam. a expr. (zejm. v oslovení) starší muž vůbec, zvl. venkovský: nestarejte se, otče 3. muž pečlivě se o někoho n. o něco starající, někoho n. něco ochraňující n. moudře řídící ap.: učitel, který byl otcem svých žáků; prozíraví o-ové města (dř.) radní, konšelé; o. chudých (kdysi) obecní funkcionář starající se o nemajetné; zast. pan o. mlynář; (v. též pantáta); v ust. čestném pojmenování: Karel IV., O. vlasti; Palacký, O. národa 4. círk. titul dávaný duchovním, zejm. členům církevních řádů; páter; vůbec označení toho, kdo je (v oblasti náboženské) uznáván za autoritu: o. Bonaventura; duchovní o. kněz; o. představený; o-ové piaristé; – O-ové, církevní O-ové vynikající náb. spisovatelé v prvních dobách křesťanství; O-ové, svatí O-ové prvotní poustevníci; Životy svatých Otců název sbírky středověkých legend; Svatý o. (mimo náb. vyjadřování iron.) papež 5. řidč. praotec; zprav. mn. o-ové předkové, dědové: o. Cech (Vrchl.); – obyčeje zděděné po otcích; jazyk našich otců; zast. kniž. odejít k otcům (Herrm., Šmil.) zemřít 6. kniž. zakladatel, původce, tvůrce: Palacký, o. českého dějepisectví; duchovní o. hnutí; přání bývá otcem myšlenky zdrojem, dává k ní podnět; expr. zdrob. otčík, -a m. (6. mn. -cích) řidč. (Čel., Zey.)