otrok, -a m. (6. mn. -cích) (otrokyně, -ě ž., 2. mn. -yň, -yní) 1. (v otrokářském řádě) člověk nemající občanská práva a považovaný za majetek, za věc druhého: třída o-ů; vzpoura o-ů; bezprávný o.; prodat zajatce za o-y; obchod s o-y 2. člověk nemohoucí sám o sobě rozhodovat, nemající své vlastní vůle, nýbrž ovládaný někým, něčím jiným, podřízený někomu, něčemu; nevolník: o. práce, své vášně; sloužit jako o.; domácí o-yně 3. nář. nadávka a žertovné oslovení: Hradečáci mají privilej na slůvko "votroku!" (Herrm.); → expr. zdrob. *otrůček, -čka m. (Nový)