ovšem (†ovšemť), zesíleno ovšemže (†ovšemžeť) přísl. a sp. I. přísl. 1. vyjadřuje přisvědčování, přirozenost n. oprávněnost výroku; samozřejmě, zajisté, dojista, arci: to byla o. chyba; o. jí nevěřili; rozumíte tomu? O., o.; ovšemť, že i mlynář tam jel (Kosm.); ne proti lidu, ovšemže ne proti lidu, ale proti neodpovědným živlům (Olb.); ovšemžeť je to má povinnost (Klicp.) †2. jen ovšem s významem stupňovacím; neřku-li; nadto, dokonce, ba i: koláři nás nemohou uraziti, o. potupiti! (Wint.); – napotom vzdělání jazyka více nepostupovalo, ale o. klesalo (Jg.) †3. jen ovšem docela, úplně, naprosto: o některých jménech dosavadní prameny buď o. mlčí, buď jen velmi nedokonale zprávy podávají (Pal.) II. jen ovšem sp. souřadicí s významem odporovacím, zdůrazňující zároveň samozřejmost faktů ve vztahu k situaci: prošel celým městem, o. nic podobného neviděl; podal odvolání, o. bez náležitého odůvodnění