píď, -dě ž. (mn. 1., 4. -ě, 3. -ím, 6. -ích, 7. -ěmi) 1. vzdálenost (při roztažených prstech) mezi koncem palce a malíčku (ev. ukazováčku n. prostředníku) ruky, stará délková míra (asi 1/3 českého n. pražského lokte): klasy na p. dlouhé (Baar); deska pět loket zdéli a deset pídí zšíři (Vanč.); měřit na pídě střídavým přibližováním a oddalováním měřících prstů 2. zprav. kniž. malá, nepatrná vzdálenost n. plocha: k boudě byla už jen p. (V. Mrš.); soukal se p. za pídí do otvoru (Maj.); každá p. těla bolí (Fuč.); pole jako p. (Svět.) malé; byl každou pídí bohatýr (Zey.) dokonalý; zprav. přen. hájit každou p. rodné země; neuchýlit se ani o p. z cesty sebeméně; zast. p. času (Herrm., Svět.); ♦ neustoupit ani o p. nevzdat se ani části území, přen. ani částečně svého názoru; trvat na svém rozhodnutí; → expr. zdrob. píďka, -y ž.: p. cesty (Klicp.)