přítel, -e m. (mn. 1. přátelé, 2. přátel, 7. přáteli, †přátely) (přítelkyně v. t.) 1. kdo si s někým dobře rozumí a je mu příznivě nakloněn, je k němu v důvěrném vztahu; kamarád: věrný, starý p.; byli dobří přátelé; p. z mládí; proti sobě stáli přátelé a nepřátelé (Jir.) lidé téhož tábora, téhož smýšlení; domácí p. milenec vdané ženy; škol. Sdružení rodičů a přátel školy (zkr. SRPŠ) 2. podporovatel, příznivec 1: byl p-em všech utlačovaných; přátelé lidu; byl p-em každého pokroku; nejsem p-em dlouhých řečí 3. hovor. příteli!, přátelé! zdůvěrňující oslovení, někdy blahosklonné: ale kdepak, p.; nic platno, p.; to, p-é, ještě nic neznamená; vážení p-é (oslovení něj. shromáždění ap.) 4. zprav. mn. přátelé (zast. též krevní p. Klicp., pokrevní p. Tyl) zast. a nář. příbuzní: selka neměla přátel ze své strany (Jir.); nejstarší (dcera) žila ve Vídni u přátel (Něm.); expr. zdrob. k 1, 3 přítelíček, -čka, řidč. přítelínek, -nka (*přítelek, -lka, Herb.) m. (mn. 1. -kové, -ci, 6. -cích): rady přátel a p-čků; ani ženy neměl, ani dětí, ani jen p-nka (Něm.); – dobře, že přicházíte, p-nku! (Tyl)