přízvuk, -u m. (6. mn. -cích) 1. jaz. zvukové zdůraznění někt. slabiky slova, jeho grafické označení; akcent 1: hlavní, vedlejší p.; p. slovní, větný; p. volný, pohyblivý, stálý; hud. větší důraz na tónech a souzvucích stojících obvykle na těžkých dobách 2. nepatrné projevení, slabý náznak něčeho; odstín 3, nádech 2, přídech 2, akcent 2: mluvit s p-em pohrdání; ironický p.; velitelský p.; nevrlý p. řeči (Herrm.) 3. melodická stránka, zvukový ráz projevu; intonace 2: "co-o-o?" ptal se pražským p-em (V. Mrš.); říci beze všeho p-u; mluvil česky s takovým p-em, že jsme neporozuměli, co vlastně chce (Mach.) 4. poněk. zast. přízvučná prozódie: časomíra, docela rozdílná od p-u (Čel.); nutnost p-u pro českou poezii (Muk.) *5. znění, zaznívaní něčeho: kol v ticho jich (cepů) p. se topí (Krásn.) 6. kniž. soubor urč. rysů něčeho, ráz: vlastenecký p.; lidový p. kultury