předchůdce, -e m. (5. j. -dce, 1. mn. -i, řidč. -ové) (předchůdkyně, -ě ž., 2. mn. -yň, -yní) 1. poněk. zast. řidč. kdo před někým jde: spěchal za svým p-m; přen. větry, p-ové zimy (Svět.) předzvěst 2. kdo byl před někým v témž prostředí (op. nástupce): p. v úřadě, ve funkci; panovník potvrdil práva udělená p-em; p. v bytu (Ner.) předcházející nájemník; přen. pravěcí p-i dnešních ptáků 3. (koho; čeho) kdo svou činností (ve vědě, v umění ap.) připravuje činnost někoho významného n. rozvoj nové myšlenky, nového směru ap.: Husovi p-i; – p-i realismu; přen. vůbec co je n. co se děje dřív než něco jiného jako příprava, zprav. ve vývojové řadě: spinet, p. klavíru; organizace odlišná od své p-kyně