palice, -e ž. 1. těžký nástroj (zprav. s válcovou hlavou na násadě) k tlučení, roztloukání, zatloukání: železná, dřevěná p.; dát někomu p-í do hlavy, často přen. těžce ublížit někomu; být jako praštěný p-í omámený, omráčený; to je člověk tvrdé šíje, na toho jen p-í (Něm.) násilím, mocí; les. dřevorubecká p. 2. nář. hůl, kyj: dubová p.; bil (je) p-í (Herb.) 3. věc tvarem (kulatostí, oblostí) připomínající palici, podobná palici: p. ořezaných vrb; p. bodláku; kukuřicové p.; bot. hroznovité květenství se ztlustlým vřetenem a s množstvím přisedlých drobných kvítků (např. květenství orobince, árónu); hist. středověká lidová zbraň s dřevěnou hlavicí (okovanou a pobitou hřeby): husitské p. a cepy; (rychtářská) p. odznak bývalého rychtářského práva posílaný s vyhláškami ap. 4. expr. hlava: rozcuchaná klukovská p.; vzít si něco do p.; nasadit někomu červa do p.; má tvrdou p-i je umíněný; přen. expr. paličatý člověk, paličák: to je p.!; tvrdé české p.; narazily na sebe dvě p. srazili se dva umínění lidé; je to prázdná p. hlupák; mysl. hlava zvěře, zejm. černé (dř. též vysoké); → zdrob. palička v. t.