paskvil, řidč. hovor. expr. paškvil, -u m. (6. j. -u) (z it.) 1. (na co, koho; proti čemu, komu) kniha, článek, píseň ap. útočného a urážlivě výsměšného rázu: p. na maloměstské poměry; p. na básníka; veršované p-y proti maloměšťáctví 2. (~; čeho) výsměch, pohana, potupa, urážka: dělat si z něčeho p.; taková řeč je úplný p.; rozsudek byl p-em spravedlnosti 3. (čeho) nepodařená napodobenina něčeho; karikatura: tento obraz je p. uměleckého díla; — paskvilní, paskvilný příd. řidč. výsměšný, hanlivý, potupný, urážlivý: p., p-á brožura; p-á morálka; p. zobrazení něčeho; → přísl. paskvilně řidč.: p. zabarvený; → podst. *paskvilnost, -i ž. (Havl.)