peklo, -a s. (6. j. -e) (zast. a kniž. též mn., zprav. jen 2. -kel, 6. -ech, -ích) 1. (v náb. představách) místo věčných trestů (v posmrtném životě): přijít (za hříchy) do pekla; hrozit peklem s věčnými tresty; muka pekel (Ner.); horko jako v pekle velmi teplo, horko; ♦ cesta do pekla je vydlážděna samými dobrými úmysly (Herb.) dobré úmysly je třeba uskutečňovat, jinak nemají význam; metla vyhání děti z pekla (přísloví) trestání vede děti k dobrému; čiň čertu dobře, peklem se ti odmění (odslouží) zlý člověk je nevděčný; ob. expr. mít z pekla štěstí velké, nezasloužené; je to v pekle pryč, nenávratně ztraceno; (někam) do horoucích pekel daleko, na odlehlé místo; (někde, někudy) v horoucích peklech daleko, na odlehlém místě; po kterých peklích lítá zase (Něm.); jdi do horoucích pekel jdi pryč, dej pokoj; posílat někoho do horoucích pekel ke všem čertům, proklínat ho; hrom a p.! (zast.) zaklení 2. expr. místo, zdroj velkého utrpení, hrůzy, bolesti ap.: poznal p. války; p. koncentračního tábora; pravé p. byly roštovny (Maj.); manželství bylo pro ni peklem 3. ob. expr. velké nepříjemnosti, nesnáze; trápení, soužení; kniž. velké utrpení, zejm. duševní; muka: ob. expr. je to pro ni p.; mít s někým p.; připravit někomu p.; – kniž. prošla peklem ponížení *4. velké množství něčeho nepříjemného ap.: hnízdí jich tam (ptáků) celé p. (Zey.); → expr. zdrob. k 1 peklíčko, -a s.