pnouti se ned. (1. j. pnu, rozk. pni, pněte, min. pjal, pnul, trp. pjat, pnut, podst. pnutí, přech. přít. pna) 1. kniž. trčet, čnět do výše; zvedat se, vypínat se, tyčit se; kniž. (nad čím; přes co) vznášet se, klenout se: věž, strom se pne do výše, Hradčany pnoucí se k oblakům; kůň se vzhůru pne (A. Mrš.) vzpíná; ňadra se bouřlivě pnula; klenba pnoucí se nad prostorem; most se pnul přes řeku 2. (po čem, kde) vinout se, ovíjet se, otáčet se, popínat se (kolem čeho, po čem): břečťan, divoká réva se pne po zdi; ruce křečovitě se pnuly okolo její šíje (Pfleg.); — pnouti ned. 1. bás. (co kam; co) natahovat, zprav. do výše, vzpínat, vztahovat, vypínat: v marné touze nyní ruce k Tobě pnu (Vrchl.); oř divoce pne hlavu (Čech) *2. (koho, co s čím) spojovat, pojit, spínat, poutat: stal se jedinou osobou, s níž ji pjalo citové pouto (Vrba) ○ předp. do-, do- se, na-, na- se, o-, o- se, obe-, ode-, ode- se, po-, pode-, pro-, pře-, před-, při-, při- se, roz(e)- (poroz(e)-), roz(e)- se (poroz(e)- se), se-, se- se, u-, u- se, ve-, vy- (povy-), vy- se (povy- se), vze-, vze- se, za-, za- se