poblouditi dok. (3. mn. -í, rozk. -bloudi, řidč. -bluď, trp. -zen) 1. řidč. sejít ze správné, pravé cesty; zabloudit, zbloudit: p. v lese, v chumelenici; ani se zavázanýma očima by nepobloudil *2. pobloudit (si) pochodit sem tam, bez cíle (zprav. dlouho) (v. po- II): p. si po lukách; dopis si pobloudil (Ben.); p. očima v dáli 3. (~; v čem, řidč. od čeho) pochybit, zmýlit se, odchýlit se od něj. ustálených názorů, pravidel, zásad: pobloudil, ale zase se napravil; p. ve víře; p. od pravdy; — ned. pobluzovati