poctivý příd. 1. takový, kt. nechce získat nic, co mu nepatří, dbalý osobní cti; srovnávající se se ctí; počestný 1: přímý a p. člověk; p. nálezce; p-é srdce; zast. v titulech měšťanů: p. mistr truhlářský; p-í páni, nemějte mně za zlé (Herb.); – p. zápas; p-é soutěžení; člověk s p-mi úmysly; p. výdělek; p-é jednání; zachovat si své p-é jméno 2. svědomitý, opravdový 3, řádný, pořádný: p. učitel, umělec; p. Čech; p-á příprava; p-á snaha o nápravu křivd; poněk. zast. zrnko p-ého zlata ryzího; české kraje se ani s p-ou horou vykázati nemohou (Havl.) opravdu velkou; vážil p-ch osm kilogramů dobrých; je to p-á pravda skutečná; herci ani p-é češtiny se nedomáhají (Ner.) dobré; ♦ zkritizoval ho, že na něm p. vlas nezůstal, p-é nitky nezůstalo zevrubně a ostře; p-á duše tam nepřišla nikdo n. téměř nikdo 3. poněk. zast. mravně bezúhonný; čistý 3, zachovalý: vzal si p-é děvče; p-á a zachovalá měšťanka (Jir.); pocházet z p-ého lože †4. určený k poctě, čestný 4: vedle něho (knížecího stolce) byly postaveny dvě p-é stolice (Jir.); → přísl. poctivě v. t.; → podst. poctivost v. t.