podstata, -y ž. 1. (poněk. zast. též podstať, -ti ž., Vrchl. aj.) nejdůležitější, hlavní, neměnná část něčeho; základ, báze 1; základní, nejvlastnější rys, znak osobnosti; základ, založení: p. věcí, sporu jádro; p. vzdělání, života, mravnosti; nerozumět pravé p-ě; dialektické zkoumání rozporů v samé p-ě věci; hlavní úkol byl v p-ě splněn; – (Amor) opustil svou božskou p-u a stal se člověkem (Hál.); důvěra zářila z celé p-y jeho (Choch.) bytosti; filos. neměnný podklad světa existující o sobě a sám sebou, substance; práv. skutková p.; (dř.) konkursní p. 2. (věcný) podklad, opodstatnění, odůvodnění, základ, báze 1: obavy jsou bez p-y neopodstatněné; jeho nedůvěra nemá p-u; tušení nabývalo p-y (Herb.); tvrzení beze vší p-y bez opory, důvodů, důkazů *3. základna, na kt. něco spočívá, podstava: (věžička) na široké p-ě kostelní (Herb.) 4. hmotný, materiální základ něčeho: žít z p-y ze jmění, z hotovosti; žert. vyzdvihla (žena) své p-y zakotvené v hloubi křesla (Herrm.)