pohnati dok. (1. j. -ženu, rozk. -žeň) 1. kniž. (koho, 4. p., kam, k čemu; ~) rozkázat někomu, aby se dostavil (hl. před soud) a zodpovídal; předvolat (úředně), obeslat 1: p. k soudu, před soud; p. viníka k odpovědnosti; p. za svědka (Tyl); p. před právo (Jir.); žalobce i pohnaný (Wint.) 2. řidč. (koho, co) pobídnout, popohnat; uspíšit: p. koně do trysku; – p. svatbu, námluvy; přímluvou pohnala i opravu školy (A. Mrš.); — ned. poháněti; — v. též poženu