pohnouti dok. (1. j. -hnu, rozk. -hni, min. -hnul, trp. -hnut) 1. (čím) hnout 1: p. hlavou; ani brvou nepohnul; sotva rty pohnul promluvil; nemůže ani jazykem p. (zprav. o opilci); nechtít ani rukou p. pracovat; ♦ expr. nepohnout (čast. nehnout) pro někoho, něco ani prstem vůbec nic neudělat; p. někomu žlučí rozčilit, rozzlobit ho; zhrub. p. kostrou udělat (rychlejší) pohyb, vstát, dojít někam (rychle), pospíšit si vůbec 2. (čím; v přen. též s čím) hnout 2: p. židlí, těžkým kamenem; p. něčím z místa; větřík pohnul listím; přen. p. měšcem (Wint.) vydat peníze; p. s bytovou otázkou způsobit, že se začne řešit; p. s výstavbou urychlit ji; p. s rovnicí přijít na její řešení; mysl. p. zvěří vyplašit ji 3. (kým, čím; koho, 4. p., čím) hnout 3; dojmout (koho): žádná domluva jím nepohne; p. srdcem, svědomím někoho; p. někoho slovy, slzami, prosbami 4. (koho, 4. p., k čemu) přimět, podnítit, povzbudit, přinutit, donutit: co vás k tomu pohnulo?; dát se p. k přijetí funkce; p. k větší rychlosti; poněk. zast. pacholek práskl bičem, pohnul koně (Něm.) přiměl je k pohybu; — pohnouti se dok. 1. o živé bytosti též pohnouti sebou hnout se 1: zraněný se (sebou) nemohl ani p.; v jeho tváři se nepohnul ani sval; ani lísteček se nepohnul; přen. pohnula se v ní zvědavost vzbudila, probudila; ♦ pohnula se v něm (mu) žluč rozčílil se, rozzlobil se 2. hnout se 2: davy se pohnuly; vlak se pohnul rozjel; nemůže se p. z místa, přen. pokračovat v urč. záležitosti 3. kniž. (čím) citově se vzrušit; dojmout se: být pohnut k slzám; p. se hněvem (Jir.); děkoval hluboce pohnut ○ předp. po-; — ned. pohybovati, p. se