poledne, -e (zř. mn. 3. -ím, 6. -ech, v kniž. a poněk. zast. přísl. výrazech k p-ám, o p-ách, po p-ách) (zast. polední, -ho, běžné v ob. přísl. výrazech k p-mu, před p-m, zast. polední, -í, Herb., polodní, -í, v přísl. výraze k p-í, Něm.) s. 1. okamžik, kdy slunce stojí nejvýš, dvanáctá hodina denní; doba kolem ní: bylo právě p.; v pravé p.; za samého p.; bylo po p-ách (Herrm.); vlak vyjížděl až o p-ách (Maj.); přijel o jedné hodině s p.; od p. do soumraku psal (Jir.); bylo už po p-i; přen. p. života (R. Svob.) †2. polední strana, jih 1: slunce stálo právě na p-i (Rais); zadíval se na střechy k p-i (Třeb.) *3. jen poledne polední vyzvánění; polední modlitba: zaznívalo klekání a p. z vížky (Něm.); – fiakrista smekne a modlí se p. (Ner.)