ponížiti dok. (3. mn. -í, rozk. -niž) 1. poněk. zast. a kniž. (co) sklonit, schýlit, snížit: ponížil hlavu k jejím nohám (Něm.); ponížil před ním zraky (Zey.); – zajaté dali o hlavu p. (Jir.) stít; zř. p. cenu (Ath.) zmenšit; těsn. zast. p. znak snížit 2. (koho, 4. p.) učinit méně významným, podřízenějším; degradovat (op. povýšit): ponížila ho na prostého zbrojnoše (Janda); chce baráčníky povznést a sedláky p. (Svět.); ♦ kdo se povyšuje, bývá ponížen (přísloví) 3. (koho, řidč. co) poranit něčí důstojnost, hrdost; pokořit 2, potupit, urazit; snížit hodnotu něčeho; deklasovat 2: umí dávat tak, aby člověka tím neponížila (Něm.); p. něčí pýchu, hrdost srazit; – práce byla zotročena, ponížena (Z. Nej.) 4. nář. (koho, 4. p.) učinit mrzákem: bůh mne ponížil, jsem od dětství chrom (Jir.); — ponížiti se dok. potlačit svou důstojnost, hrdost; pokořit se, snížit se: ze samé hanby se ponížil sám na běhače (K. Čap.)