poručiti dok. (3. mn. -í) 1. (komu co; co; ~) dát rozkaz k něčemu; nařídit II 1, rozkázat, přikázat, nakázat 1, uložit: poručil mu, aby vše zařídil; poručil připravit materiál; dovede p.; lékař mu poručil klid předepsal, doporučil; přen. neměl sil si p. přimět se k něčemu; srdce mu poručilo, aby tak jednal přimělo ho 2. p. (si) (co) objednat si (zvl. v hostinci, obchodě ap.); požádat (oč): p. si víno, večeři; poručila si kilo masa; poručil si pohřeb chudičký (Rais) vyslovil přání †3. (koho, co komu, čemu) odevzdat něčí pozornosti, někomu do ochrany; odporučit 2: p. syna péči vychovatele (Stroup.); p. les pámubohu (Vrba) nestarat se o něj; ♦ pánubohu, osudu poručeno (výraz smíření se s něčím) †4. (koho, co komu, čemu) doporučit: také mne poručil přízni této ctné paní (Jir.) 5. poněk. zast. (komu co) odkázat 1 (v závěti): p. podíl ženě ○ předp. do-, na-, od-; — ned. poroučeti, poručovati