poslušný příd. (v přísudku a v doplňku kniž. též tvary jmenné poslušen, -šna,...) (~; koho, čeho; †komu, čemu) takový, kt. poslouchá (ve význ. 4): p. na slovo; p-é děti hodné, způsobné; být p-en rodičů, rozkazu, mravního zákona; služebníci byli pánu p-i (Něm.); přen. být p-m nástrojem něčí vůle; přísl. poslušně: p. čekat, podřizovat se; zast. p. hlásím, pane hejtmane,...; přen. stroje p. pracují; podst. poslušnost v. t.