poutník, -a m. (6. mn. -cích) (poutnice v. t.) 1. kniž. člověk konající cestu, někam putující; pocestný, chodec: unavený p.; věčný p. člověk stále hledající; poutníče, postůj a přečti (Mach.) 2. člověk putující na něj. poutní místo: zbožný p.; zpěv p-ů; p-ům žehnal pan farář Böhm (Bezr.), → zdrob., zprav. expr. poutníček, -čka m. (mn. 1. -čkové, -čci, 6. -čcích) (*poutnička, -y ž., Lid. nov.): p. o holi; – zbožní p-ové