praxe (dř. ps. též prakse), -e ž. (z řec.) 1. činné životní dění, konání (vůbec) (op. teorie): spojení teorie a p.; uplatňovat teoretické poznatky v praxi; p. potvrdila teoretické závěry; hovor. to v praxi znamená, že... ve skutečnosti, fakticky 2. (obvyklý, zavedený) způsob jednání; postup 4: to je běžná p. v úřadech; zavést novou praxi při vyřizování objednávek 3. provádění urč. úkonu n. činnost v urč. oboru jako cvičení pro nabytí zručnosti, pro zaučení: teprv praxí se tomu naučíš; jít na praxi do zemědělství; (dř.) bezplatná p.; škol. souvislá pedagogická p.; výrobní p.; odborná p. 4. činnost v urč. oboru vůbec; (dř.) provozování někt. tzv. svobodného povolání: podmínkou pro přijetí (do místa) je dvouletá p. v oboru; v celé své praxi se s takovým případem nesetkal; školská p.; – (dř.) zahájit, provozovat lékařskou, advokátní praxi; zast. lékař měl velkou praxi ve středním stavu (Jir.) klientelu 5. zkušenost, zručnost, zběhlost (v urč. oboru i vůbec): mít praxi v něčem; nabýt p.; znát něco z p.