protivný příd. 1. poněk. zast. a kniž. ležící, jsoucí na opačné, protější straně, směřující z opačné, protější strany; opačný 1: p. směr (Jir.); p. konec města (Ner.); p. vítr (Mácha); p-é póly se přitahují (Č. Jeř.) 2. poněk. zast. zcela odlišný; protichůdný, nesrovnatelný, rozdílný: jevy zcela p-é; p-é si pocity (Svět.); log. řidč. p-é pojmy, soudy kontrární 3. nepřátelský, odpůrčí: být v p-ém táboře; vojáci, hráči p-é strany; proti tomu nelze říci ani slovíčka p-ého (Mart.) odporujícího; obyvatelé husitům p-í (Jir.) nepřející; zast. práv. p-á strana (v soudním řízení) odpůrce 4. (zast. v přísudku a v doplňku protiven, -vna, -vno) (poněkud) odporný 1, nemilý 1, nepříjemný, nesympatický, nesnesitelný, ošklivý 2: p. skřípot kol, zápach; p-á mlha, vlhkost prožluklá; p-á dotěrnost; p. hmyz obtížný; to pomyšlení mu bylo p-é; je mu p-é poslouchat klepy; mně protiven ženský ten zvyk (Bezr.); → přísl. k 4, 3 protivně (*protivno): p. dlouhá chvíle; p. páchnout; – zast. list, který p. svědčí (Havl.); → podst. protivnost v. t.