prvotní, poněk. zast. řidč. prvotný příd. kniž. 1. jsoucí na počátku; první 1, původní: p. sídla Slovanů; p. křestanství; p-á církev (Hol., Šal.); p-í, p-á příčina; p-í (p-ý Šal.) dojem; p. způsob psaní; p. stadium počáteční; p. rozpaky; náb. p-í hřích (podle bibl. podání) porušení zákazu Hospodinova, jehož se dopustili první lidé Adam a Eva, dědičný; bot. p-í (rostlinné) společenstvo původní; p-í (dělivé) pletivo již rozlišené podle funkce a tvaru, primární; miner. řidč. p-ý nerost primární; horol. p-í výstup prvovýstup; jaz. p-í (řidč. p-é) slovo primární, neodvozené 2. základní, hlavní 1, primární (op. druhotný, sekundární): p. znak, funkce; jaz. řidč. p. význam (slova); → přísl. k 1 prvotně poněk. zast.: báseň vyšla p. v časopise (Vrchl.) nejprve, nejdříve; jak p. zamýšlel (Jir.) původně, zpočátku; → podst. prvotnost v. t.