pud I, -u m. (6. j. -u) 1. zděděná, popř. vrozená tendence chování společná většině jedinců téhož druhu, nutící k jistým úkonům, zprav. nezbytným pro život; instinkt: přirozený p. zvířat; mateřský, pohlavní p.; ochranný p. sebezáchovy; zděděné pudy; společenský, kolektivní p.; psych. základní biologická potřeba (výživy, rozmnožování, obrany aj.) společná všem živočichům, jejíž realizaci umožňuje specifické instinktivní jednání 2. (jen u lidí) vrozená, na rozumu nezávislá schopnost, přirozený, bezděčný pocit, popud u jednotlivců nestejně vyvinutý, nutící je něco vykonávat n. poznávat;instinkt; rozumu nedbající podvědomé vnitřní hnutí po dosažení něčeho (často nekalého n. nesprávného); vášeň, chtíč 1: tvůrčí, umělecký p.; šlechetné pudy; p. k hrdinství (Maj.); zvláštním pudem poznávala, co dobré a nedobré (Svět.); – být veden, hnán pudy; podléhat slepě pudům; nezkrotné, dravé, nízké pudy; zločinné, temné, zvířecí pudy; majetnický p.; vybíjení pudů †3. popud 1: pátrával z vlastního pudu (Něm.)