pusa, -y ž. poněk. expr. 1. ústa: našpulit pusu; malovat si pusu; nemluv s plnou pusou; mít knedlík v puse, přen. vadně mluvit n. zpívat; nesrozumitelně, huhňavě mluvit (při angíně ap.); ♦ (někdy euf. místo čast. zhrub. huba) stát, dívat se, poslouchat s otevřenou pusou udiveně; p. mu jede mluví rychle a mnoho; držet pusu mlčet, ovládat se v řeči; zavřít někomu pusu umlčet ho; že tě p. nebolí! proč zbytečně mluvíš n. že se nestydíš tak mluvit; dát si pozor na pusu (zvl. před někým) být opatrný na svá slova; mlátit pusou mluvit mnoho a planě; odmlouvat, hubovat; mít (na někoho) pusu drze s ním mluvit; hubovat, rozkřikovat se na něj; nevidí si (někdy) do pusy mluví nesmyslně, nepatřičně, neopatrně, neslušně; říci něco na plnou pusu přímo, otevřeně, bez obalu 2. hubička I 2, polibek: dát pusu; p. na rozloučenou; dát pac a pusu, přen. rozloučit se; → zdrob. pusinka, pusička, puska v. t.