pysk, -u m. (6. mn. -cích) 1. ob. (u člověka) ret 1: horní, dolní p.; našpulit pysky; oblizovat pysky; kousat, kousnout se do pysku, do pysků (často jako projev rozčilení, zlosti, rozpaků n. pro zatajení smíchu, něj. projevu vůbec ap.); ohrnovat p., pysky (též ret, rty) nad něčím, někým opovrhovat, pohrdat něčím, někým; ob. zhrub. mlátit, mlít pyskem mluvit mnoho a planě; sekat pyskem být hubatý, nadávat; dostat po pysku (J. Mar.) políček 2. (u živočichů) pohyblivá část tlamy kryjící vpředu čelist: koňské, zaječí, jelení pysky; ust. spoj. zaječí p. rozštěp (horního rtu) (med.) 3. věc podobná pysku, připomínající jej: anat. stydké pysky část zevního pohlavního ústrojí ženského, ohraničující ústí pochvy; zool. pysky část ústního ústrojí hmyzu; bot. pysky část květní koruny vyklenutá kupředu; v názvu rostliny tetlucha kozí p. †4. zobák: ptáče s pyskem ještě běložlutým (Klicp.); expr. zdrob. pystík, -u (6. j. -u, 6. mn. -cích), čast. pystíček, -čku (6. mn. -čcích, -čkách) (*pyštík Klost., *pyštěk Koll., -u, *pysček, -sečku, -sčku Jir., Salich.) m.: dětské p-y