ráf (zast. ob. rajf Ner., Rais), -u m. (6. j. -u) (z něm.) ob. obruč 1-4: bedny, sudy obité ráfy; – ráfy kol; nasadit pneumatiku do ráfu; – odložila krinolínu i s ráfy (Maj.); – ráfy dovede (žonglér) roztáčet (Lid. nov.); → zdrob. ráfek, -fku m. (6. mn. -fcích): r. na škopku obruč, obrouček; – brýle s černými ráfky obroučkami; naplnit talíř po r. obrubu; tech. obvodová část kola, na kt. se nasazuje pneumatika; expr. ráfeček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách): r. luny (Pujm.); — příd. ráfkový: tech. r-á brzda (u jízdního kola) jejíž čelisti svírají ráfek; — ráfový příd.