rýha (7. j. rýhou, 2. mn. rýh) (†ryha Jir., Čech, Herb. aj.), -y ž. 1. vyrytá čára, protáhlá prohlubenina: r. po odtaženém nábytku; rýhy mezi dlaždicemi drážky; rýhy v dlani linie; hluboká r. na čele vráska; zast. polní r. (Ner.) brázda; r. vyrytá vodou při jarním tání stružka, járek; přen. bolest prošla duší a zanechala tam rýhu (Mach.); anat. tříselná, kožní r.; zool. soustředěné rýhy na šupině 2. zast. a nář. (upravená) strouha, stoka; žlab: splavné lesní rýhy (Heyd.); – okapová r. (Vrba); stav. hluboký úzký příkop k ukládání drenážních trubek ap. 3. (též *rýh, -u m., 6. mn. -zích, Klost.) řidč. puklina, trhlina: led pukal a r-mi prýštila voda na povrch (Baar); rýhy skal (Vrchl.); → zdrob. rýžka, rýžečka, -y ž.