rým (†rajm Jir.), -u m. (6. j. -u) (z fr. driv. germ.) 1. zvuková shoda na konci dvou n. více veršů, řidč. poloveršů: zvučný r., hledat neotřelý r.; skládat verše do rýmů; liter. r. mužský, ženský, štěpný, gramatický (planý), střídavý, sdružený, obkročný, přerývaný, koncový, vnitřní 2. (zprav. mn.) (rýmované) verše: psát v rýmech; dílo v rýmech (Pal.); vzdychal prosou i rýmem (Jir.); rýmový (*rýmovný Hlad., *rýmovní Lid. nov.) příd.: r-á technika; řidč. r. rozbor rýmu; liter. r. pár; přísl. *rýmově: odpovídat r. originálu (Lit. nov.) po stránce rýmu; podst. *rýmovost, -i ž. (SaS)