rebelant (nář. rebulant Hais, rabulant V. Mrš.) (1. mn. -i), rebel (1. mn. -ové), -a m. (rebelantka, řidč. rebelka, Lid. nov., -y ž.) (z lat.) poněk. zast. a expr. kdo vystupuje proti něj. autoritě, pobuřuje proti ní jiné; buřič 1, pobuřovatel, odbojník 1; zast. povstalec, vzbouřenec: není s ničím spokojen, je to věčný r.; r-lem proti dnešní společnosti jsem zůstal (Sova); – zast. selští r-ti, r-lové; konfiskace majetku r-ů po Bílé hoře; rebelantský (nář. rebulantský Drda, rabulantský), řidč. rebelský příd. buřičský, odbojnický; zast. povstalecký, vzbouřenecký: r-é řeči; r-lské písně (Včel.); r-á krev; – zast. měla stihnout (perzekuce) r-tské pány (Mach.); r-é vojsko; → přísl. rebelantsky (*rebelsky Stroup.): vystoupit, mluvit r.; projev vyzněl r. buřičsky, odbojně; → podst. rebelantství (*rebelství Lit. nov.), -í s.: věčné r.; načichnout r-m, zavřít pro r. (Jir.)