rentgen (dř. ps. též roentgen), -u m. (6. j. -u) 1. odb. přístroj na prosvětlování hmoty n. částí těla rentgenovým zářením, užívaný v lékařství, v průmyslu aj.: prohlížet, vyšetřovat pacienty r-em; jít na r. (hovor.) rentgenové vyšetření; připadala si (při jeho pohledu) jako pod r-em (Pujm.); objevit r-em skrytou vadu výlisku; med. vyšetřovací, diagnostický, léčebný, terapeutický r.; tech. technický, průmyslový r. 2. fyz. jednotka pro množství rentgenového záření n. záření gama (zn. r); — rentgenový příd. k 1: r-é vyšetření; r. snímek; r. laborant; fyz. r-é paprsky, záření neviditelné elektromagnetické záření prostupující hmotou a prosvětlující ji (nazv. podle fyzika Wilhelma Konrada Roentgena); Roentgenovy paprsky, paprsky X; r. spektrometr; r-á defektoskopie nedestruktivní defektoskopie prozařováním, tj. zkoušení materiálu bez porušení; med. r-á diagnostika, terapie; → přísl. rentgenově: r. zjistit rentgenem; — v. též Roentgen