ret, rtu, řidč. a kniž. retu m. (7. mn. rty, zast. bás. rtoma) 1. jeden ze dvou svalovitých útvarů ohraničujících ústní otvor; pysk 1 (ob.): horní, dolní r.; rudé rty; jahodové rty (Pujm.); rozpraskané rty; kousat se do rtu; políbit na rty; úsměv na rtech; namalovat si rty; ♦ ohrnovat rty (též pysky, čast. nos) nad něčím, někým opovrhovat, pohrdat tím; nemůže to dostat přes rty nemůže to říci, vyslovit; viset někomu na rtech pozorně ho poslouchat 2. věc podobná rtu, připomínající jej: fyz. ostrá hrana v retné píšťale, o niž vzniká třením vzduchu zvuk; → zdrob. rtík (*retík Weiss), -u m. (6. j. -u, 6. mn. -cích): kniž. dětské rtíky; expr. nalíčené rtíky; expr. rtíček, -čku m. (6. mn. -čcích, -čkách)