rozloučiti dok. (3. mn. -í, rozk. -luč) 1. (koho, řidč. co: řidč. koho s kým: *koho od koho John, *co od čeho Olb.) oddělit 1, odloučit (od sebe navzájem): r. milence; r. s jediným synem matičku (Leg.): různé zájmy rozloučily přítelkyně rozvedly, rozloučení obou divadel (Ner.) 2. řidč. (co) rozdělit (něj. celek) (op. sloučit); zrušit (něj. svazek): rozloučení university (v university dvě); – r. přátelství (Heyd.); práv. (dř.) r. manželství zrušit manželství rozhodnutím soudu; — rozloučiti se dok. 1. (~; s kým, †od koho Mácha, od čeho Lum.) pozdravit při rozchodu někoho, dát sbohem někomu: r. se (s hostiteli) před odchodem; r. se pozdravem, zamáváním; už jsme se (spolu) rozloučili; odejít bez rozloučení; vesele se r. se starým rokem; přen. r. se s domovem opustit jej; euf. r. se se světem zemřít 2. (s čím) zanechat (čeho), vzdát se: herec se rozloučil s divadlem přestal hrát; musil se r. se ztracenými penězi oželet je; — ned. rozlučovati, r. se