rozpolcený, rozpoltěný příd. takový, kt. je vnitřně nevyrovnaný, rozervaný: r. člověk; r-těný pocit, který i přitahoval i odpuzoval (Til.); r-cený výraz (Maj.); zool. zdobník r.; → přísl. rozpolceně, rozpoltěně: r. žít, jednat; → podst. rozpolcenost, rozpoltěnost, -i ž. rozpolcení: trpět vnitřní r-í; — v. též rozpoltiti, r. se