rozpoltiti dok. (3. mn. -í, trp. -cen, -těn) řidč. (co) na dvě půlky rozříznout, rozseknout, rozštípnout, rozbít, roztít, roztříštit, rozdělit: rozpůlit: r. sekerou poleno; byl nalezen s rozpolcenou hlavou rozraženou; podélné rozpoltění míchy (Arnold Jirásek); dub je bleskem rozpoltěn (Mach.); přen. třídní rozpolcení společnosti (Z. Nej.) rozštěpení 2; — rozpoltiti se dok. rozdělit se ve dví; stát se nevyrovnaným, rozervaným: loď se rozpoltila o skálu (Slád.); bytost básníkova se rozpoltila; — ned. rozpolcovati, r. se, rozpolťovati, r. se