rozsouditi dok. (3. mn. -í, rozk. -suď, trp. -zen) 1. poněk. zast. (co, řidč. o kom) pronést rozhodující úsudek, soud o něčem (zvl. o něčem pochybném, sporném); rozhodnout: těžko r., na čí straně je vina; kdo to může r., která z nás má pravdu (Něm.); dítě neumí rozumem r., co je dobré a co zlé (Hol.); úzkostí trnula, jak rozsouzeno o jejím ženichovi (Jir.) 2. poněk. zast. (co) vynést soudní rozsudek: r. spor (Zey.) 3. (koho, 4. p.) stát se rozhodčím někomu: rozsuď nás, kdo má pravdu; nehádejte se, rozsoudím vás *4. (co) rozhodnout, jak a co se má stát: jak rozsoudí (sudičky), tak s člověkem bude (V. Mrš.); — ned. rozsuzovati