rozsvítiti dok. (3. mn. -í, rozk. -sviť, zř. -svěť, trp. -cen) 1. (co; ~) uvést v činnost světelný zdroj, způsobit, aby svítil: r. lampu; je tma, musíme r.; zast. ob. expr. r. si pod čepicí (Řez.) opít se 2. řidč. (co) naplnit (uvnitř) světlem; osvětlit 1, rozzářit, ozářit: r. pavilón (J. Mar.); rozsvícené město 3. kniž. (co) učinit jasným, lesklým, zářícím; osvětlit 2, osvítit 1, ozářit: lijavec blesků rozsvítil oblohu (K. Schulz); přen. umění má r. obzory krásy (Götz) 4. expr. ust. spoj. r. v hlavě (komu) učinit něco srozumitelným, zřejmým; objasnit 2 (co): přišel jsem vám r. ve hlavách (Štech); — rozsvítiti se dok. 1. (o světelném zdroji) vydat světlo; rozzářit se, vzplanout: v lustru se rozsvítily žárovky 2. zaplanout uvnitř světlem, být ozářen; rozzářit se: maják se rozsvítil; okna domu se rozsvítila 3. kniž. (jasně, leskle, živě) zazářit; rozzářit se: obloha se rozsvítí hvězdami (Olb.); oči se rozsvítí zalesknou se; přen. naděje se rozsvítila (Kub.) 4. expr. ust. spoj. r. se v hlavě (komu) stát se srozumitelným, zřejmým, jasným; rozsvětlit se 4: neos. konečně se mi rozsvítilo v hlavě, v mozku ap. rozjasnilo se, rozbřesklo se; — ned. rozsvěcovati, r. se