rub I, -u m. (6. j. -u) 1. spodní strana plochých předmětů a tkanin (op. líc): r. látky, kůže; r. mince, směnky; podpis na rubu fotografie; obléknout si šaty rubem navrch, na ruby, řidč. na rub (ps. též naruby, narub); obrátit kapsy na ruby; žehlit rubem, po rubu (též poruby); přen. obrátit pravdu na ruby (naruby) v pravý opak; ♦ v přísl. spoj. obrátit něco na ruby (čast. ps. naruby) důkladně prohledat; zpřeházet, zpřevracet, vnést do něčeho nepořádek, zmatek; úplně změnit; obrátit byt na ruby (naruby) (též důkladně uklidit); všecko tu je (obráceno), všecko tu jde na ruby (naruby) jinak, než to bylo n. než to má být; dělat všecko na ruby (naruby); svět je celý na ruby úplně změněný; zř. hospodářství šlo rubem (V. Mrš.) špatně; zast. (prohledat, obracet něco) r. na rub (Svět., Rais) (zř. r. na ruby Tyl, líc a ruby Čech, r. na líc Jir.) úplně, veskrze, důkladně; vstát na rub (Něm.), na ruby (Šmil.) být od rána mrzutý, nesvůj; stav. r. zdi vnitřní plocha; sport. (v šermu) r. čepele část na opačné straně než ostří: sek rubem; peněž. r. směnky zadní strana, na kt. se provádí indosament (rubopis) 2. druhá, opačná stránka něj. jevu, zvl. stinná, nepříznivá: r. slávy, bohatství, idyly; všecko má svůj líc i r. přednosti i nedostatky; — v. též narub, naruby, vrub